Světlo pomáhá měnit muzeum v živou přírodu
Návštěvníci Národního muzea procházejí expozicí nazvanou Zázraky evoluce. V jednom sále mají najednou pocit, že se ocitli pod mořem. Modravé světlo vyvolává dojem, že se nad nimi vlní vodní hladina. Z videoprojekce na stěně jako by přímo mezi ně plavali mořští živočichové. A všude kolem jsou samozřejmě exponáty z podmořské říše, nasvícené tak, aby vzbudily pozornost a současně působily dojmem, jako by byly ve svém přirozeném prostředí.
Ve vitríně voda být nemůže, byla by příliš těžká a historická podlaha by ji neunesla, proto tu pomohla promyšleně umístěná světla,vysvětluje Kristýna Schovánková z oddělení marketingu Národního muzea.
Osvětlení expozice, tedy přes dva tisíce světelných zdrojů ve zdejších vitrínách, a stejně tak i v dalších postupně otevíraných sálech, naprogramoval český Siemens. Neměl na starosti jenom světlo, ale regulaci veškerých technických zařízení v budově, včetně vzduchotechniky, energetických, zabezpečovacích a dalších systémů.
Tohle úplně není administrativní budova
„Jsme zvyklí zajišťovat administrativní budovy, ovšem takto rozsáhlé muzeum a jeho expozice, které vyžadují zcela specifické osvětlení, jsme zatím nedělali. Už kvůli vystaveným exponátům to je skutečně moc zajímavá práce,“ shrnuje Vítězslav Růžička ze Siemens Smart Infrastructure.
Právě světlo hraje v novém pojetí expozic velkou roli. Navrhla je mezinárodně uznávaná světelná designérka Pavla Beranová a pracovali na něm další odborníci. Technologie Siemensu pak zajistily, že každičký světelný zdroj v každé vitríně se dá samostatně ovládat. V základním nastavení má přesně svou intenzitu a barvu. Některé exponáty, například minerály, zvýrazňuje speciálně vybrané ultrafialové světlo. Osvětlení se zpravidla rozsvěcuje a zhasíná automaticky ve stanovený čas, obsluha ve velínu v suterénu muzea pouze dohlíží na to, jestli je všechno v pořádku.
„Ale náš systém umí mnohem víc,“ zdůrazňuje Vítězslav Růžička. „Intenzitu každého světélka dokážeme měnit z velínu, anebo úplně jednoduše bezdrátově na tabletu. Autoři expozic tak mohou podle potřeby pozměňovat vizuální kompozici každé vitríny, měnit v ní důraz na vybrané detaily v každé scéně a vlastně i její náladu a vyznění. A využít toho mohou i průvodci. V praxi samozřejmě nebudou manipulovat s každým světélkem zvlášť, to by je zdržovalo a ani jim to nepřísluší. V budoucnu budou mít v tabletu přednastavené programy osvětlení, a při provádění návštěvníků jednotlivými sály, budou moci snadno přepínat výraznější osvětlení na ty exponáty, o nichž zrovna mluví.“
Ve fázi dokončení je i systém, který díky pohybovému čidlu umožňuje rozpoznat, že se k vitríně přiblížil návštěvník, a přisvítí mu ji.
Zábavná cesta evolucí
Zázraky evoluce, zahájené v září 2021, jsou jednou z už otevřených nebo připravovaných přírodovědných a dějepisných expozic v Historické budově Národního muzea. V celkem šesti sálech na ploše dvou tisíc čtverečních metrů a s půldruhým tisícem unikátních vystavených předmětů představují jednu z nejmodernějších přírodovědných expozic v Evropě. Pracovníci Národního muzea ji připravovali pět let ve spolupráci s biology, preparátory, ale také umělci a odborníky na informační technologie. Živočichové jsou představováni v přirozeném prostředí a také v pohybu. Jedinečné vzácné historické exponáty doplňují nová vycpaná zvířata, případně jejich zcela realistické modely.
Expozice přibližuje návštěvníkům bohatství přírodních druhů žijících ve vodě, na souši i pohybujících se ve vzduchu. Současně při tom představuje vývojové kroky, které živočichové překonali na své pouti k osídlení téměř všech koutů naší planety.
Návštěvník se samozřejmě sám rozhodne, jak k expozici přistoupí. Může si ve výstavních sálech jednoduše všímat zvířat, která se mu zalíbí, a přečíst si pár údajů o nich. Tohle bude určitě bavit děti a pravděpodobně i většinu dospělých. Jeden příklad z opravdu mnoha: Kdo chce, se například dozví, jak snadno rozpoznat lachtana od tuleně, i když vypadají pro laika zdánlivě stejně. Lachtan dokáže zadní nohy podsouvat pod tělo, takže se na nich pohybuje po souši. Zato tuleni mají zadní ploutve trvale nasměrované dozadu a na zemi se mohou jen plazit. Když vám tohle podvědomě zůstane v hlavě, budete frajeři při sledování přírodopisných filmů anebo při návštěvě kalifornského či patagonského pobřeží, protože snadno poznáte, na jaké zvíře se to díváte.
Druhou možností, jak prohlídku expozice pojmout, je blíže si všímat jejího celkového poselství. Výstava totiž elegantně a srozumitelně ukazuje, jak se často rozdílné organismy přizpůsobovaly odlišným podmínkám na různých místech zeměkoule a jakými fascinujícími evolučními cestami při tom prošly, aby přežily do současnosti. Návštěvníkům, kteří mají zájem, to otevírá nové pohledy na existenci život kolem nás.
Technický pohled na osvětlení exponátů
Při projektování osvětlení expozic Národního muzea pracovníci Siemensu využili svých osvědčených technologií adaptovaných právě na potřeby muzea. Pro osvětlení vitrín instalovali rozvaděče systému Měření a Regulace (MaR) s regulátory pro řízení osvětlení DESIGO PXC3. Rozvaděče jsou v drtivé většině umístěny v dolní části vitrín a napájeny z podlahových přípojnic, kde jsou zásuvky 230 voltů a také datové zásuvky sítě LAN, která slouží pro komunikaci regulátorů pro řízení osvětlení PXC3 s nadřazeným dispečerským grafickým pracovištěm DESIGO CC.
Pro řízení světel byly použity dva typy regulátorů. Pro část vitrín, v nichž jsou osazena pouze světla s komunikačním rozhraním DALI, byl použit regulátor PXC3.E16A-200A. V druhé variantě byl použit regulátor PXC3.E72A-200A, který dokáže pomocí přídavného modulu TXM1.6RL ovládat i světla bez sběrnice DALI v režimu on/off.
Každé světlo bylo při instalaci opatřeno unikátním štítkem, ve kterém je zakódováno číslo místnosti, vitrína, do které patří, označení sběrnice DALI a pořadové číslo ve vitríně. Pod tímto kódem vystupuje světlo v SW regulátoru PXC3 a v dispečerském pracovišti DESIGO CC. Zde si pracovníci muzea mohou nastavit intenzitu každého světla individuálně a takto vytvořenou scénu si uložit. Struktura řízení dovoluje pro každou vitrínu vytvořit až deset libovolných scén, které lze volit manuálně nebo podle předem připravených časových rozvrhů.
Běžný návštěvník z toho pochopitelně vidí jenom to, že muzeum mu nabízí působivé zážitky, aniž by poznal, kolik moderní techniky je za nimi skryto.
Velryba spojuje minulost a současnost
Proslulá kostra velryby, konkrétně plejtváka myšoka, dlouhá 22,4 metru, tu samozřejmě nemůže chybět, tradičně visí u stropu.
Kostra byla v létě 1892 do novostavby Národního muzea převezena z Českého průmyslového muzea v domě u Halánků. Od toho momentu se začala psát historie přírodovědeckých expozic muzea a velryba se stala jedním z nejznámějších exponátů a také symbolem naší instituce,líčí generální ředitel Národního muzea Michal Lukeš.
„Souběžně s generální rekonstrukcí budovy Národního muzea prošla i velryba náročným restaurováním a opět se stává ústředním exponátem zcela nové přírodovědecké expozice Zázraky evoluce. Jsem moc rád, že ji opravenou a moderním způsobem vystavenou budou moci obdivovat další generace návštěvníků, stejně jako naši rodiče a prarodiče předchozích téměř 130 let, a bude jim dělat stejnou radost,“ shrnuje.
Příběh velrybí kostry ukazuje, jak se muzeum zpočátku plnilo exponáty díky nadšeným vlastencům. Samici plejtváka myšoka, druhého největšího žijícího tvora na Zemi (po plejtváku obrovském), vyvrhlo moře v roce 1885 u norského ostrova Lyngöy. Její maso rybáři zpracovali a kostru věnovali muzeu v Bergenu. Ve velrybářské zemi už ovšem takových koster měli víc, tak ji prostřednictvím inzerátu nabídli zájemcům z celé Evropy. Inzerátu si všiml přírodovědec Antonín Frič a společně s bratrem Václavem vyhlásili sbírku k zakoupení kostry. Vlastencům se myšlenka zalíbila a skutečně sesbírali 2 500 zlatých na nákup kostí a jejich převoz do Prahy.
Krakatice obrovská
Velrybí kostru doplňují zbrusu nové modely zvířat, včetně žraloka bílého, plejtváka malého a také největší model krakatice obrovské na světě – rovněž visí u stropu a má délku 17 metrů, což zhruba odpovídá největším exemplářům v přírodě.
Tento obrovský hlavonožec žije v mnohakilometrových mořských hloubkách a o jeho existenci mořští zoologové věděli jen díky mrtvým jedincům vyvrženým na břeh. Teprve v roce 2004 se tuto krakatici podařilo poprvé živou vyfotografovat v jejím přirozeném mořském prostředí.
Komplexní ochrana a péče o památkové a kulturní objekty moderními technologiemi.
Moderní technologie Siemens se dlouhodobě podílí na chránění českých kulturních památek. Starají se nejen o osvětlení, ale také o ideální teplotu a klima v interiérech, požární bezpečnost a zajištění proti nezvaným návštěvám.
Kontaktní osoba
Vítězslav Růžička
Specialista na systémy měření a regulace (MaR)